pátek 6. listopadu 2015

Kokořínský důl--Skalní hrad Nedamy

Jelikož jsme díky sv. Václavovi měli v pondělí státní svátek, nemuseli jsme jít do školky a do práce. Byl čas na další výlet, sedět doma jako pecky je totiž nuda.

S výběrem výletu byla na řadě maminka, která se rozhodla vyrazit na Kokořínsko, konkrétně z obce Kokořínský Důl po červené na skalní hrad Nedamy.

Napsali jsme ještě dalším kamarádům o našem plánu a nakonec se výprava ustálila v následujícím složení: Jana, Pavel, Kája, Áďa, Jirka, Tonča, Natálka, Anetka, Nikolina, Orlando, Violka, Tamy, Jana, Ondra, a Mareček. Anetka byla vybavena kočárkem, Orlando plastovou pistolí, a někdo i mírnou kocovinou.

Správný výlet musí začít občerstvením. Po několika iteracích domlouvání jsme si dali sraz v hospodě U Grubiána. Obsluha milá nebyla, bohužel jsme asi byli otravní hosté co pořád něco chtějí. Po polévce děti vyrazily ven a začly šplhat do skal ihned za hospodou. 

Také se naše dětská parta dala do sporu s parmě místními dětmi, a vedla důležitou rozpravu o tom kdo má lepší pistoli (pro dospěláky: klacek, až na Orlanda, který měl pistoli opravdovou, plastovou), kdo umí judo a  kdo má většího bráchu. Spor byl ukončen místní holčičkou která zaskočila všechny prohlášením že jejich kočka umí karate.

Po dojezení jídla po sobě i po dětech jsme konečně vyrazili na cestu. Ta začíná Podél potoka, z hospody zatočit do prava a pokračovat po silnici asi 200 metrů, potom přes silnici točit doleva a pokračovat lesem.

Po asi 2km jsme v dorazili k restauraci Pobuda,  kde je i veřejné posezení, rozbalili jsme svačinu a zase jedli, případně i malý obchod provedli. Já jsem například získal od Tonči vysoce ceněnou palačinku.

Pokračovali jsme po pravém břehu říčky Pšovka až k lávce, která nám umožnila přejít na druhou stranu a vyrazit do jeskyně a skalního hradu Nedamy. Přesvědčili jsme Tonču a Jirku že cesta je rozhodně sjízdná kočárkem a vyrazili. Po pár metrech zjišťujeme že cesta sjízdná není, tak jsem si vzpomněl jak nosí Himalájích náklady šerpové, a kočárek s Tamyho  pomocí vynesl nahoru.

Na skalách nám kluci připravili nám pár adrenalinových chvil kdy jsem už počítal kam až se dokutálí pokud spadnou dolů.

Domů jsme to vzali opět přes restauraci Pobuda, kde mají perfektní dlouhatanánskou skluzavku. Tam všici co mohli chodit okamžitě vyrazili. Obsluha trvala nicméně na tom, že nás může obsloužit jenom u stolečku na verandě, ale ne u skluzavky 20m dále, asi to neumožňoval počítačový systém. Stála si za svým tak tvrdošíjně, že vždy někdo musel sedět na verandě na samotce, agregovat objednávky výletníků a tlumočit je obsluze, která spravedlivě ale s dlouhými intervaly obcházela všechny návštěvníky u stolečků registrovaných v počítačovém systému.

Pak už jsme se dokodrcali k autům, ještě po cestě si Kája  vzpomněl kam si schoval klacek (meč na medvědy), vyhrabal ho z roští a donesl do auta do kufru. Domů jsme dorazili večer, kluci už spali, a probudili se až těsně před tím než jsme je položili do postele.

Výlet to je výborný, trochu kratší, a s kočárkem jenom pro nadšence.

 

sobota 26. září 2015

Poděbrady-Nymburk na bruslích

Poděbrady-Nymburk na inlinech

V sobotu na prodloužený víkend jsme se vydali na výlet využívající kombinaci inline bruslí a kol. Jana a já jsme jeli na bruslích a Áďa s Kájou na kolech. Plán jsme měli vyrazit z Poděbrad, dojet do Nymburka podél Vltavy, přejet v Nymburce na druhou stranu řeky a vydat se zpátky.

Při odjezdu si Kája vystávkoval, že si musí vzít odrážedlo a po tvrdém vyjednávání se mu jej podařilo dostat do kufru auta. Slíbil ovšem že nejdříve pojede na kole, a až nakonec pokud půjdeme do hospody v Poděbradech, tak si vezme místo kola odrážedlo.

V Poděbradech jsme docela dlouho bloudili kde bychom mohli zaparkovat, až se nám poštěstilo v ulici Havlíčkova. Já se vydal platit parkovné a nadšeně jsem naházel do automatu 105 Kč, jenom mi nebylo jasné proč mi to píše že můžu parkovat až do pondělí do veřera. Záhada se vysvětlila při druhém čtení návodu, kde je psáno že je parkování o víkendu zdarma. Naštěstí jsem mohl lístek stornovat a tak zbylo na zmrzlinu. Poznámka: mnohem lepší je zaparkovat v ulici U Zimního Stadionu, vyhnete se dlažebním kostkám a dalším nástrahám.

Nejen Kája měl svůj specifický požadavek. Náš výlet dle představ maminky nemohl začít nikde jinde než v kavárně Cafe Oliver. Tam se nám podařilo na bruslích a malých kolech prodrat přes lázeňské hosty, a nutno ocenit že ani Áďa, ani Kája nesestřelili žádného seniora v rekonvalescenci, nervózně sledující jak se k němu tito dva Hells Angels bezohledně řítí.

Po dvouhodinové pauze ihned na začátku jsme v 13:00, po 3x polévce, jednom salátu s krůtím masem, café latté a zákuskem, a poté co jsem se vrátil mamince pro zapomenutou helmu a klukům bundy do auta, jsme mohli vyrazit!

Po jistých komplikacích jak se dostat bezpečně k Labi jsme se nakonec objevili na vytoužené cyklostezce a vyrazili jsme.

Ihned na začátku jsme potkali skate park, kde se kluci ihned pokoušeli o triky, přejezdy překážek, a Áďa dal i efektní skok z panelu, který jsem myslel že je  fyzikálně nemožný dát bez pádu přes řídítka. Ještě že ve školce nemají fyziku.

Dále jsme pokračovali svižným tempem směr Nymburk. Po několika pauzách kdy kluci odpočívali standardně tím že lezli na strom, nebo prolézali křoví a objevovali skrýše jsme dojeli do Nymburka, kde se odehrával závod dračích lodí. Rozhodli jsme se koukat na závod z protějšího břehu a stihnout tam dojet před startem.  Přejezd na druhou stranu je možný přes jez a elektrárnu. Pozor, dostat se na druhou stranu na bruslích je kaskadérský kousek, celá délka přes Labe je dlážděná kostkami, zakončená mnohametrovým nadchodem kvůli lodím. V půlce jsem si zul brusle a šel v přezůvkách. Maminka to dala, protože musela, neměla přezůvky.

Na druhém břehu jsme začali návrat fenomenálně, závodem s dračí lodí! Áďa zachytil start a začal závodit, a nutno říct že loď předjel. Asi neměli natrénováno. Já se jej snažil dohnat a připomenout mu, že hlavní je se při závodění koukat dopředu, ne vlevo na loď, protože se řítil hlava nehlava a jenom náhoda tomu chtěla ze se mu nikdo nedostal do cesty. Já, pozdržen opět kostkama a rozbitou cestou jsem jenom z dáli koukal jak vítězí.

Po cestě jsme potkali krásnou vesničku Kovanice. Sice v cukrárně neměli zmrzlinu, ale v hospůdce U Štiky kde byla skvělá paní která dělala klobásky, měla limonádu a hlavně nanuky. Také tam byla výstava, na kterou jsme ale v bruslích raději nešli.

Další cesta byla ve znamení únavy. Kája narazil do Adámka, ale než stihl spadnout na zem, tak jsem jej chytil za batoh, takže to vypadalo že se katapultoval z kola a hladce přistál o pár metrů dál na nohou. Adámek pevně zapřený také všechno přežil bez úhony.

Poté jsme již dojeji zpět do města Poděbrad, po mostě po ulici Pražská jsme se dokodrcali přes námestí až k autu, a tiše jsme se shodli na tom, že do žádné hospody jít nechceme, ani Kája na odrážedle, a vyrazili jsme k domovu.

Dohromady jsme ujeli každý krásných 16 km, za 6 hodin (Počítaje pauzu v Café Oliver).